Jak si žije naše Kočka

O drzé tlamičce naší kočky Holly jsem toho napsala již hodně.
To, co provádí poslední dny, začíná být nad únosnou hranicí.

Vždy jsem si myslela, že moje máma přehání, když mi sáhodlouze vypráví, jak na ni Holly ráno "křičí", aby si  máma pohla a šla jí dát jídlo, posléze pustila uřvanou kočku ven.

Za poslední dva týdny jsem byla několikrát svědkem, jak neskutečně se naše kočka domáhala pozornosti. Přičemž nikdy nemá prázdnou misku.

Jeden den táta vstával okolo třetí, já jsem chvíli před tím byla nucena jít na záchod, dívala jsem se, zda Holly nesedí za prosklenými dveřmi a nestrádá venku na mrazu. Nebyla tam, spala doma na sedačce. Chvíli po mě vstal táta a Holly NUTNĚ něco potřebovala. Vydávala tak kvílivé zvuky, že by jeden myslel, že je někde zavřená a týraná.

Zatím ona sama týrá některé členy rodiny. Ke mě ani k Vaškovi si to nedovolí, když něco potřebuje, přijde, dá to mile najevo a je jí vyhověno. Zatím co moje máma utíká se zubním kartáčkem v ruce, aby kočku pustila ven, jelikož má obavy, že svým hulákánám vzbudí celý dům.

Holly prostě ví, co si na koho může dovolit.

Jsem přesvědčená, že pohostinný hotel mých rodičů neopustí, i když rekonstrukce bude dokončena. Minimálně je bude navštěvovat, aby si zajistila jejich dokonalou poslušnost a trénink mých rodičů nepřišel nazmar :)))