Co právě čtu

Tenhle příběh se opravdu stal, stal se skutečnému člověku, a tím člověkem jsem já. To jsem takhle čekal na vlak. Bylo to v dubnu roku 1976, v Cambridgi, v Británii. Přišel jsem na nádraží poměrně brzy, protože jsem si spletl čas odjezdu. A tak jsem si šel koupit noviny, abych mohl vyluštit křížovku, a koupil jsem si taky šálek kávy a balíček sušenek, a posadil se ke stolku. Chci, abyste si tu scénu představili. Přestavte si stolek, šálek kávy a balíček sušenek. Proti mně sedí chlápek, dokonale obyčejný chlápek v obleku, s kufříkem u nohy. Rozhodně nevypadal na to, že by měl v úmyslu udělat cokoliv divného. Jenže to udělal. Udělal to, že naklonil kupředu, vzal balíček sušenek, roztrhl ho, vyndal jednu sušenku a snědl ji.
Teď bych měl podotknout, že tohle patří mezi věci, se kterými si Britové naprosto neví rady. Absolutně nic v našem zázemí, výchově nebo vzdělání nás nepřipraví na to, jak se vypořádat s někým, kdo nám právě ukradl sušenky. Určitě tušíte, co by se stalo, kdyby se tohle přihodilo centru Los Angeles. Následovala by střelba, policie, helikoptéry, CNN, však víte… Ale já se zachoval tak, jak by se zachoval kterýkoliv chrabrý britský gentleman: ignoroval jsem to. Dál jsem zíral do novin, napil se kávy, snažil se luštit křížovku…přestože jsem ve skutečnosti nebyl schopný dělat nic jiného, než jen horečnatě přemýšlet: Co mám dělat?
Nakonec jsem si pomyslel: Nedá se nic dělat, budu se s tím prostě muset nějak vypořádat, a velice usilovně jsem snažil ignorovat skutečnost, že balíček je již načatý. Vzal jsem si z něj jednu sušenku a vítězoslavně jsem si pomyslel: Tohle ho uzemní. Jenže neuzemnilo, protože to po chvíli udělal znovu. Vzal si další sušenku. Poněvadž jsem nic neudělal, když se to stalo poprvé, bylo nyní o to obtížnější vznést jakoukoliv námitku. „Promiňte, nemohu si pomoci, abych si nevšiml, že…“ Ne, takhle by to opravdu nešlo.
Snědli jsme takto celý balíček. Celý balíček, bylo to jen asi osm sušenek, ale mně to připadalo jako věčnost. On si vzal jednu, já si vzal jednu, on si vzal jednu, já si vzal jednu. Nakonec, když jsme je všechny svorně snědli, muž se zvedl k odchodu. Vyměnili jsem si významné pohledy, načež muž odkráčel a já si vydechl úlevou opět se opřel o židli.
O chvíli později už přijížděl můj vlak a tak jsem do sebe obrátil zbytek kávy, vstal jsem, sebral noviny, a tam, pod, pod novinami, jsem uviděl svoje sušenky. Tím, co na tomto příběhu miluju nejvíc, je vědomí, že někde po Anglii chodí už čtvrt století dokonale oblečený chlapík, který všem vypráví stejný příběh co já, až na to, že on na rozdíl ode mě nezná pointu.

Dougles Adams